Když člověku vycházejí jeho kroky v životě, je fajn zkusit postavit na nohy i jiné. Tato moje cesta začala už v roce 2005, kdy vzniklo Informační středisko Mikuláš. Reagovalo tehdy na neuspokojivou úroveň informovanosti v oblasti problematiky dětí, které vyrůstají mimo biologickou rodinu. Připravili jsme prostor pro diskusi budoucích členů Asociace náhradních rodin České republiky. Do roku 2007 jsem zastával funkci člena správní rady a mohl tak začít pomáhat opuštěným a sociálně hendikepovaným dětem v naší zemi.

V roce 2008 založil Roman Šebrle svůj nadační fond. Jeho cílem byla účinná podpora seniorů, kteří se zasloužili svojí prací a úspěchy o zviditelnění a reprezentaci České republiky či tehdejšího Československa v evropském a světovém měřítku. Šlo nám o zmírnění tíživé situace seniorních sportovních reprezentantů, především olympioniků, a to v období jejich sociálního znevýhodnění, stáří, nemoci a v jiných složitých životních situacích. Také to je výraz trvajícího ocenění, vyslovení úcty, vážnosti a vděku za jejich celoživotní přínos pro naši zemi a národ. Romanovi jsem první rok bezplatně vedl kancelář fondu a byl jsem předsedou správní rady obecně prospěšné společnosti Děkujeme, kterou nadační fond založil za účelem realizace vlastních projektů.

Do roku 2009 jsem také byl několik let zmocněncem správní rady Nadace táta a máma, dříve pod názvem Nadace Terezy Maxové. V té době žilo i po 20 letech od sametové revoluce stále více než 23 000 dětí v dětských domovech a ústavech. Nadace táta a máma pracovala na tom, aby v České republice mělo maximum dětí, které nemohly z nějakého vážného důvodů žít ve vlastní biologické rodině, své náhradní rodiče. Ústavní péče pro děti byla v mých očích vždy jen poslední řešení. Po dlouhých letech pomoci jiným jsem v roce 2009 ukončil své angažmá, protože jsem cítil potřebu věnovat se politice v České republice.

Je lepší jít příkladem než mluvit o patriotismu. Český patriotismus není zapomenutou hodnotou a starost o kulturní dědictví našich národů a jeho zachování pro budoucí generace je možné realizovat primárně i bez veřejné pomoci. V lednu 2011 jsem proto založil obecně prospěšnou společnost Hradiště Šárka. Jejím cílem byla ochrana a zviditelnění doposud zcela opomíjené národní kulturní památky v České republice. Jde v Praze o historicky nejvýznamnější správní oblast před Vyšehradem a Pražským hradem. Tento projekt za účasti akademické půdy a muzejního prostředí v Evropě postupně pomáhal mapovat historii části území, na kterém se dnes rozkládá náš stát.

Byl jsem iniciátorem, autorem a zmocněncem tří petičních akcí. Podpisy k nim celkem připojilo několik set tisíc lidí. Akce Již nikdy 100 na 100, prosím! deklarovala v roce 2006 touhu lidí po změnách volebního systému, který by zamezil povolebnímu patu. Dále šlo o Petici občanů států EU proti přijetí Lisabonské smlouvy, kterou jsem nechal přeložit do všech národních jazyků členských států Evropské unie, nebo o akci Hlas pro život, která se postavila dosavadní onkologické lobby i VZP a žádala zařazení protonové léčby do systému veřejného zdravotního pojištění. Nejen mne to hodně naučilo.

Znovu jsem si díky svým veřejným občanským petičním aktivitám ověřil, že pomocnou ruku nakonec člověk najde na konci vlastní paže. Že když chcete něčeho dosáhnout, musíte zvednout zadek, získat podporu u lidí a jít do toho. A také že stále platí slova Winstona Churchilla, přestože je řekl v jiné době a v jiném kontextu: „Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující převaze nepřítele.“

Nezávislost je základním kamenem svobody, čestné spolupráce a vzájemného respektu doma i ve světě. Spolek Centrum nezávislosti České republiky, jemuž jsem předsedal, prosazoval svobodu a nezávislost v naší zemi a spojoval fyzické a právnické osoby, které vnímají nezávislost a přirozená práva a svobody lidí jako důležité společenské hodnoty. Pomáhali jsme ke zrodu a životu myšlenkám a podporovali vznik a růst projektů, které směřují k nezávislosti, svobodě a aplikaci přirozených práv.

Našimi oblastmi zájmu byly například filmová dokumentární tvorba, ochrana a popularizace historického a kulturního dědictví národů a jejich vzájemné spolupráce, nebo civilní bezpečnostní politika státu. To vše výhradně ze soukromých prostředků a bez dotací z veřejných rozpočtů.

Dnes jsem předsedou spolku Národní střelecké centrum, neziskové organizace bez veřejných dotací, kterou jsem založil.

Projektem spolku je výstavba a provoz polyfunkčního objektu Národního střeleckého centra, které je unikátní v celosvětovém měřítku. Jeho cílem je stát se, mimo jiné, významnou součástí civilní bezpečnostní politiky státu. Realizace projektu je pečlivě připravována s ohledem na bezpečnostní situaci v České republice i Evropě a vývoj legislativy, na kterém se skrze externí partnery podílíme.

Naše služby připravujeme na míru pro civilní držitele zbrojních průkazů a nové žadatele o zbrojní průkaz, příslušníky bezpečnostních složek či institucí státu a měst a hosty z České republiky i ze zahraničí. Součástí aktivit v areálu budou i sportovně-bezpečnostní a osvětové akce pro dospělé a děti ve spolupráci s policií, vojáky, hasiči a záchranáři, nebo národní i mezinárodní střelecké soutěže.

A protože jsme patrioti, rozhodli jsme se, že část našeho centra zasvětíme také novému muzeu českých konstruktérů zbraní.