Už odmalička jsem chtěl být architektem – plánovat a stavět domy, snad tu po sobě nechat jednou nějaký otisk v prostoru. Nejvíce mě oslovil Le Corbusier. Švýcarský architekt žijící ve Francii, urbanista, teoretik a malíř, který je díky svému na svou dobu radikálnímu dílu považován za největšího architekta 20. století. Život mě ale nakonec zavál na jinou cestu.

V roce 1988 jsem byl před koncem třetího ročníku stavební průmyslovky dobrovolně odejit ze školy. Nemával jsem Husákovi, který projížděl v limuzíně továrnou Poldi SONP Kladno, a vedení školy špatně neslo, když jsem dokázal přesvědčit ostatní, že je lepší zůstat ve škole než mávat. Byl jsem rebel už tehdy a neohýbal hřbet. Odmítl jsem nabídku ředitele k přestoupení jinam. Rodiče pak na základě mé prosby podepsali žádost o přerušení studia ze „zdravotních důvodů“ a já šel pracovat rukama do továrny. Nejprve jako skladník do národního podniku Kovohutě Velvary a pak jsem paradoxně skončil na nějakou dobu u brusu ingotů mezi soudruhy z Vietnamu i v té Poldovce, ve které jsem nechtěl mávat Husákovi.

Přestože byla architektura mým snem od poloviny základní školy, neměl jsem od té doby nutnost cokoli dostudovat v kamenných školách a získat tituly a razítka na to, co umím a znám. Vše, co jsem v životě potřeboval, jsem se s ohledem na různorodost pozic a práce naučil podle aktuálních potřeb. Samostudium ekonomie, daňové problematiky, práva nebo komunikace, ale hlavně následná reálná praxe v řadě oborů mi umožnily znát a vědět to, co jsem potřeboval a potřebuji k poskytování pracovních příležitostí jiným od devadesátých let až dodnes.

V současné době navíc vnímám jistou nemalou devalvaci hodnoty vysokoškolského vzdělání, ovlivněného politickými doktrínami, multikulturalismem a různými sociálními obory… Ale to je na jiný příběh.

Vedle čtení děl jiných autorů jsem se rozhodl publikovat názory vlastní . Nezačal jsem psát proto, abych získal protihodnotu. Přesto se mi to mnohokrát vrátilo v pozitivních životních příbězích a navázaných přátelstvích. Když jsem v únoru roku 2009 začal psát, ani ve snu by mě nenapadlo, co všechno to obnáší a znamená, ani že čtenáři otevřou mých téměř 1 600 autorských článků více než 10milionkrát, a dokonce mě zvolí několikanásobným blogerem roku. Po těch letech autorské tvorby můžu říct: Ano, blogeři ovlivnili, ovlivňují a zjevně budou ovlivňovat stále více lidí a jejich názory. O to víc psaní zavazuje.

A ta architektura? Nakonec jsem si ji užil a užívám – v devadesátých letech při plánování a prodeji zakázkových kuchyní a pak v politice a při řízení projektů. Některé věci, když mají přetrvat ve svém užitku a hodnotě, mají podobné základy.